Takto v zimě odpočívá prohlídková trasa v budově konventu. Po velkém podzimním úklidu vše důkladně zakryjeme. Jednoduchý plátěný přehoz je pak základní ochranou, nejen proti prachu, nýbrž také proti přímému slunečnímu svitu, který citlivé materiály (grafiky, papír, textilie, povrchové úpravy nábytku atd.) významně a nevratně poškozuje.

Inspirujeme se u našich předchůdců, takhle totiž často vypadal interiér zámků a klášterů, když jej majitelé na část roku opustili.

Inspirace v historii nás už dlouho baví. Mnohé z výsledků našeho bádání představujeme i na prohlídkové trase Zámek Metternichů.

Dne 11. srpna 1829 píše kancléř Metternich své dceři Leontýně, že je na Kynžvartu venku 6°C a uvnitř 10°C a že tudíž nechal zatopit v kamnech.

Jistou teplotní úroveň (min. nad 2 – 3°C) musíme udržet v historickém interiéru hlavně nyní v zimě. Na prohlídkové trasy je umístěna řada cenného mobiliáře, který je citlivý na nízké teploty (malby, povrchové úpravy nábytku, atd.). Topení v historických kamnech po vzoru Metternichů v expozici dnes již není možné z bezpečnostních, hygienických i ekonomických důvodů.

Jednoduché a levné tepelněizolační triky rodiny Metternichů pro nás ale inspirativní jsou: Tak například v roce 1906 bylo na zámku podle soupisu majetku „44 ks Fensterpölster aus Waldgras“, podobně v roce 1888 14 Fensterpolster. Jsou to jednoduché izolační meziokenní polštáře vycpané lesní travou, v našem případě dutým vláknem, které jednoduše trochu zatěsní stará netěsnící okna.

Nebo třeba kopie portiér dle dochovaných metternichovských vzorů.

Portiéry jsou závěsy na dveřích do chodby vyfutrované nejčastěji vatou, cupaninou, či vlněným suknem, v našem případě dutým vláknem či silným anorganickým vatelínem. Tyto závěsy mají izolovat netěsnící dveře ze studených chodeb. 

Za okny venku je sluníčko, odpoledne klidně 15°C a my odkládáme zimní bundy. V nevytápěném interiéru zámku i konventu je ale stále bídných 5-6°C. A největší chyba, kterou bychom nyní mohli udělat je otevřít okna a „pustit teplo“ dovnitř.

Teplý vzduch zvenčí podle našeho měření obsahuje více vodní páry, má vyšší měrnou vlhkost (množství vodní páry ve vzduchu, uvádí se v jednotkách g vody/kg suchého vzduchu) než vzduch studený. Když se takový vzduch dostane do chladného interiéru a ochladí se, část vodní páry se vysráží na studených površích zdí, nábytku nebo obrazů a to je pak začátek havárie.

Přesně tohle pravidlo znali i naši předchůdci. Obslužný personál zámku by v tomhle čase určitě nezačal s jarním větráním.  Metternichové například používali stejné psychrometrické tabulky, jaké používáme v klimatologické praxi dodnes. Ty nám pomáhají například určit, zda je vhodné větrat či ne. V Metternichovských sbírkách najdeme také řadu barometrů, které pomáhaly určit počasí.

Za časů Richarda a Pauliny Metternichových, teda zhruba ve 2. pol. 19. století byl duben měsíc, kdy se v Plasích na zámku kníže stavil na pár dní na lov tetřívků. A tudíž bylo nutné interiér zámku připravit, uklidit, zbavit plátěných ochranných obalů a prachu po zimním topení v kamnech.  V tomto období bylo možné provádět jen suchý proces čištění – např. namočená podlaha by v chladném interiéru nevyschla. Jarní úklid měl svůj systém a postupovalo se od půdy do přízemí, v místnosti od stropu k podlaze. Např. cenné koberce se zbavovaly prachu venku, a to opatrným vyklepáváním, barvy se někdy rozjasňovaly čajovými lístky. K boji s prachem se používaly nejrůznější štětce, štětky, prachovky, péřovky a každá na jiný druh předmětu. Příkladně štětec s kozím chlupem na hřbety knih, vraní peří na takovéto každodenní „víření prachu“, atd. Od přelomu 19. a 20. století se začal objevovat velký pomocník – vysavač. Před zavedením elektřiny to byla docela rozcvička pro dva lidi, jeden člověk pumpoval a druhý vysával.

I v metternichovské domácnosti na zámku Kynžvart se jeden takový pístový ruční vysavač dochoval.  

Při přípravě objektu na návštěvnickou sezónu v současnosti uklízíme vlastně úplně stejně a navíc to i zkoumáme. 

V květnu už začíná být pěkné teplo, a i nevytápěný interiér je skrze konstrukce pěkně prohřátý. V minulosti to znamenalo povel k větrání, protože odpadl strach z vysrážení přebytečné vody na studených površích uměleckých děl. A s tím souvisí zahájení mokrých procesů v úklidu, protože interiér při větrání dobře vysychal.

Nám situaci v 21. století komplikuje postupující klimatická změna a oteplování planety, což mimo jiné způsobilo i to, že vzduch v interiéru i v exteriéru je už v květnu natolik suchý, že větrat zkrátka nejde, a naopak musíme vzduch uměle zvlhčovat. My tedy s mytím oken a drhnutím podlah musíme počkat.

V plaském metternichovském zámku se dochoval a v nedávné době byl také restaurován významný soubor dřevěných parketových podlah z 18. a 19. století. Z chemicko-technologického průzkumu víme, že parkety nebyly opatřeny žádnou povrchovou úpravou a jako takové zůstaly i po restaurování. V rámci úklidu byla v minulosti těmto povrchům vždy věnována velká pozornost. Parkety byly vždy  opakovaně na sucho zbavovány prachu. V delších cyklech pak byly drhnuty vodou s nějakým bylinným či mýdlovým detergentem, abrazivem a případně bělidlem či barvivem (pemza, potaš, křemičitý vápencový prášek, cihelný prach atd.).  A stejně se o parkety staráme i my, jen s tím abrazivem jsme opatrnější a chráníme povrch běhounem stejně jako to dělali i Metternichové před námi.