inv. č. 1417

Předmět byl zapůjčen s laskavým svolením Královské kanonie premonstrátů na Strahově.

Kolem roku 1715, Augsburg (?), autor návrhu: J. B. Santini-Aichel (?) Dřevo, želvovina, slonovina, zlacené stříbro, sklo, v. 200cm, š. 187cm, h. 48cm.

Tabernákl – svatostánek pro uchovávání proměněné hostie.

Objednatelem svatostánku byl opět nesporně opat Eugenius Tyttl (opatem v letech 1699-1738). Tento fakt dosvědčuje opatův osobní znak s rytým letopočtem 1715 v dolní části tabernáklu a také osobní znak na zadní části dvou postranních jehlanovitých relikviářů. Otázkou zůstává, zda byl tabernákl vyroben přímo na zakázku Tyttla, či jej opat koupil až v určité části výroby, nechal dokončit a opatřit svým erbem.

Svou velikostí, použitým materiálem i tvarem se tento svatostánek naprosto vymyká dobové evropské produkci, díky svému až architektonizovanému tvaru je poměrně nedlouho autorství připisováno Janu Blažeji Santinimu, který v té době pracoval na stavbě plaského konventu pro opata Tyttla a místní cisterciáky.

Jedná se o relikviářový tabernákl, v jehož postranních jehlanovitých schránách se nacházejí ostatky dvou starokřesťanských martyrů sv. Viktora a sv. Faustina. Tabernákl byl nejspíše určen pro meditativní kapli sv. Bernarda v plaském konventu a nebo také snad k osobní zbožnosti opata Tyttla v budově jeho reprezentativního sídla v prelatuře. V kapli barevnosti tabernáklu ladila barva cihlové podlahy presbytáře, plasticitu oltáře pak pomáhalo dokreslovat umístění okna vlevo v konkávně prohnuté stěně.

Tento předmět poutá pozornost především použitými materiály. Takřka celý povrch svatostánku je pokryt želvovinou typické červené barvy. Krunýře mořských karet dováželi Španělé ze svých kolonií - finální materiál z nich získávali odlupováním krunýře a jeho následným vařením. Na korpus krucifixu byla použita tehdy velmi cenná slonovina, celý interiér svatostánku je zlacený a na spodní straně pak je pro Santiniho i Tyttla typická mariánská hvězda. Na vrcholně barokní dobu ukazuje i zadní část předmětu, která měla zůstat ukryta zrakům diváků. Na zadní straně jsou Tyttlova exlibris jako odkaz na zadavatele, která jsou vlepena na katunový papír s nádhernou barokní ornamentikou. Tento papír se používal především v knihvazačském řemesle na polepy přídeští a nebo jako předsádky knih. Tento fakt pak nepřímo odkazuje na pravděpodobné místo vzniku Augsburg, kde si opat Tyttl nechával vyrábět i jiné umělecké předměty.

Tabernákl má za sebou zajímavý osud. Lze se domnívat, že po zrušení kláštera zůstal v majetku posledního opata Celestýna Wernera a pak se díky příbuzenským vztahům dostal do rukou metropolitního kanovníka Josefa Antonína Wernera, z jehož pozůstalosti si jej v polovině 19. století koupil sběratelsky zaměřený opat strahovských premonstrátů.