Originalita opata Eugena Tyttla

inv. č. UP 2369

Předmět je do expozice kláštera Plasy zapůjčen s laskavým svolením Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.

Kolem roku 1730, bezbarvé sklo, broušené, rytá zlatá folie, v. 9,3cm.

Flakon je jedním z mnoha erbem ozdobených osobních předmětů opata Eugena Tyttla, ale také bohužel jedním z mála předmětů, které se dochovaly až do současnosti. Každý takový předmět svědčí o opatově vytříbeném vkusu, originalitě a touze po skutečně nevšedních věcech, kterými se obklopoval, a které jsou luxusní svým uměleckým či uměleckořemeslným zpracováním a především svým významem či ikonografií. Tuto myšlenku lze doložit dalšími předměty, které se dodnes dochovaly, např. souborem dvanácti lastur perlotvorky mořské, které nechal Tyttl vymalovat poprsím světců a biblických postav malířem Jakubem Antonínem Pinkem. Tento skutečně velmi nevšední soubor se dochoval ve sbírkách strahovských premonstrátů (inv. č. 518 – 529).

Vysoký stupeň umělecké invence a řemeslné zručnosti předvedl také umělec/řemeslník, který pro opata zhotovil koženou tabatěrku se stříbrnou rytou aplikou a pochopitelně jeho osobním znakem. Tento předmět je k vidění na prohlídkové trase konventní budovou kláštera Plasy. Zřejmě v něm našel zalíbení i kancléř Metternich, když v roce 1826 koupil panství Plasy, protože se tabatěrka dochovala v mobiliárním fondu zámku Kynžvart (inv. č. KY 1884).

V době baroka jistě nelze představeného takto významného kláštera usvědčovat z toho, že by všechny luxusní předměty a také stavby, za jejichž realizací stál jako investor, použil ke světské sebereprezentaci či deklaraci politické či ekonomické moci. Všechny projevy barokního umění a řemesla měly reprezentovat cestu k Bohu skrze tento svět ve smyslu myšlenky, že přítomný svět je pouze odrazem Boží vůle a je pouhou iluzí, která skončí druhým příchodem Krista. Opat vším co tvořil, tedy pouze oslavoval Boží dílo, jehož výsledkem je všechno lidské konání.

Představovaný dvojstěnný flakon s vloženou rytou zlatou folií je datován zhruba do třicátých let 18. století a je zajímavý nejen svým zpracováním, ale zejména ikonografií. Jedná se o dvojstěnné čiré sklo mezi něž je vložena rytá zlatá folie. Na ní je rytý znak opata s iniciálami E. T. A. P. / P. L. / V. V. G. , tedy: Eugenius Tyttl, Abbas Plasensis, Praepositus Lippae, Visitator Et Vicarius Generalis. Jedná se o vyjmenování opatových nejzásadnějších rolí v rámci katolické hierarchie, tedy: Eugenius Tyttl, plaský opat, probošt českolipský, generální vikář a visitátor. Další tři medailony nesou výjevy vážící se jednak k cisterciácké zbožnosti, ale také osobní zbožnosti opata.

Na prvním medailonu je představena zázračná scéna laktace sv. Bernarda z Clairvaux, což je zpodobnění Bernardova mystického zážitku velmi intimního spojení s Pannou Marií. Nutno dodat, že sv. Bernard a po jeho vzoru všichni cisterciáci byli hlavními obhájci a šiřiteli kultu P. Marie a jejího Božího mateřství. Na druhém medailonu se opat Tyttl hlasí k další významné cisterciácké osobnosti středověku a sice papeži Eugenu III. (†1153), což byl Tyttlův jmenovec a zároveň první papež, který vzešel z řad cisterciáků a navíc žák sv. Bernarda (†1153).

Prezentace cisterciácké tradice a především osobních vzorů pak vrcholí, chápeme–li tuto posloupnost pouze časově, pravděpodobně, dle posledních zjištění sv. Tomášem Beckettem (†1170). Kupodivu i tento canterburský arcibiskup má souvislost s řádem cisterciáků. Po svém rozkolu s králem Jindřichem II. se nějaký čas ukrýval v cisterciáckém klášteře v Pontigny a zřejmě též sdílel některé názory sv. Bernarda na rozdělení světské a církevní moci ve státě. Tři roky po svém brutálním zavraždění Jindřichem II. byl prohlášen za svatého. Tento zjednodušený popis ikonografie může být s trochou nadsázky chápán jako součást Tyttlova osobního programu už proto, že se jedná o předmět skutečně osobní potřeby. Má naznačovat jeho orientaci na silnou středověkou tradici cisterciáckého mnišství, která pochází od cisterciáckých opatů, či mystiků přes významné i politicky činné osobnosti, které zásadně přesahují středoevropské hranice.

Literatura, informační zdroje:

Šturc, L., Zápalková, H. (edd.), Speculum mundi, sběratelství kláštera na Strahově, katalog ke stejnojmenné výstavě konané v Muzeu umění Olomouc – Arcibiskupském muzeu 4. 12. 2014 - 26. 4. 2015;

Steckerová, A., Vácha Š. (edd.), Vznešenost a zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách, katalog ke stejnojmenné výstavě konané v Západočeské galerii  28. 10. 2015 – 20. 3. 2016.

Steckerová, A., Vácha Š. (edd.), Vznešenost a zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách, s. 46 – 47.

Obr. 1: Ukázka ze souboru dvanácti lastur s vyobrazením světců a starozákonních postav, 1731, Královská kanonie premonstrátů na Strahově - umělecké sbírky, inv. č. 518-529. Převzato z knihy: STECKEROVÁ, Andrea a VÁCHA, Štěpán (ed.). Vznešenost & zbožnost: barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách. Lomnice nad Popelkou: Matěj Bárta, Studio JB, 2015. ISBN 978-80-86512-56-3, s. 119.

Obr. 2: Tabatěrka se znakem opata Eugena Tyttla, 1720, Mobiliární fond zámku Kynžvart, inv. č. KY1884.