Konec druhé světové války v květnu 1945 znamenal pro Plasy rychlý odchod německé vojenské jednotky, která byla ubytována v budově konventu. Toužebně očekávaný příchod osvoboditelské Rudé armády přišel 10. května 1945. Rudá armáda se ubytovala v zámku. V této době nabraly události rychlý spád a neobešly se bez bolestných ztrát na životech a na majetku. Došlo k zabavování a označování německého majetku, lynčování Němců, jemuž padli za oběť i správce velkostatku Adolf Teichmann a sládek plaského pivovaru Josef Procházka. Kraj byl plný vyhladovělých uprchlíků, kteří utíkali před frontou.

Na velkostatek rodiny Metternichovy byla uvalena národní správa a později byl majetek zkonfiskován na základě Dekretu presidenta republiky č. 12/1945.

To všechno se dělo bez přítomnosti Metternichů. Poslední kníže Paul Metternich (1917–1992) se před koncem války po svém propuštění z armády vracel z Berlína na Kynžvart, aby zachránil svá panství. V Plasích se jen zastavil, aby instruoval své zaměstnance. Zámek do roku 1945 obývala Paulova teta Paulina Felix Maria (1880–1960), označovaná jako Titti. Ta zde bydlela po smrti svého manžela Maxmiliána Theodora Thurna Taxise (1876­­–1939) se svou přítelkyní Deli Grimm a také se svou dcerou Margaretou (1913–1997), zvanou Rita.

Zámek Plasy byl osídlen až do podzimu roku 1945 Rudou armádou, zámek Kynžvart obsadila armáda americká. To bylo pro Metternichy velké štěstí, protože sovětská armáda by jistě k poslednímu knížeti z Metternichu nebyla tak shovívavá jako ta americká. Pavel Alfons Metternich bojoval ve wehrmachtu na východní frontě, což byla povinnost plynoucí z jeho německé národnosti. Paulova manželka Tatiana Metternichová, rozená Vasilčiková (1915–2006) pocházela z velmi významné ruské rodiny emigrantů před Říjnovou revolucí (1917). Tyto dvě skutečnosti pro ně mohly znamenat při střetu s Rudou armádou velké nepříjemnosti. Poslední možností pro Metternichy byl útěk na jejich poslední  sídlo, zámek Johannisberg v Porýnní, kde se také oba dožili pádu komunismu ve východní Evropě.

„Dříve, než jsme opustili pokoje, ustlali jsme pečlivě naši velkou postel. Nechtěli jsme být první, kteří budou pustošit Kynžvart. S tím ať začnou jiní. My ne!“ (Tatiana Metternichová při útěku z Kynžvartu v roce 1945)

To jsou ve stručnosti osudy lidských obyvatel metternichovských domů. Na jejich pozadí ale můžeme sledovat osudy věcí, kterých se tito lidé dotýkali, které si koupili, dostali, byly jim milé a dějiny se na nich podepsaly úplně stejně jako na lidech.

Třeba takový obyčejný proutěný prádelní koš (inv. č. PY 1782), kterých bylo na každém zámku mnoho. Takový koš sloužil k ukládání, ale i transportu většinou lehčích věcí, hlavně prádla. Jako úložný posloužil i na jaře roku 1945, kdy do něho byla ukryta velká spousta drobných osobních věcí příslušníků rodiny Metternichů. Tyto předměty byly poctivým národním správcem na zámku zaevidovány hned po znárodnění v roce 1945. V roce 1948 unikl koš díky rychlému vytřídění Národní kulturní komisí  veřejné dražbě konané v červenci téhož roku. Tato dražba měla kromě ekonomického důvodu i svůj ideologický podtext, ve smyslu nasycení lidu šlechtickým majetkem bývalých „vykořisťovatelů“.

Krátce poté se proutěný koš vydal na cestu do tzv. sběrny na zámek Horšovský Týn, kam ale už zřejmě putoval s poněkud zmenšeným obsahem. V této horšovskotýnské sběrně přečkal velmi cenný metternichovský mobiliář dobu komunismu a zpět se do Plas vrátil až v 90. letech 20. století. Plaským klášterem se mezitím prohnaly a prošly různé organizace a různí lidé, od Rudé armády přes státní a veřejné úřady, školy, knihovny, skladiště až po odbornou památkovou správu.  I prádelní koš je nyní opět zpátky v místě svého původu tedy na plaském zámku, ale bohužel jen málo věcí z jeho obsahu se dochovalo. Jeden předmět však s jistou tolerancí identifikovat můžeme-a sice tablo s miniaturami na slonové kosti, které se dochovalo a je opět k vidění ve skleněné vitríně metternichovského salonu (inv. č. PY 1792). Je to jedna z mála velmi osobních památek na rodinu Metternichů z plaského zámku, která přečkala peripetie 20. století.

Restaurování v roce 2021 odkrylo, jak moc je tento soubor portrétních miniatur skutečně intimní. Například portrét malířky s červeným šálem a perlami je doplněn i osobním vyznáním na rubu malby.

„Drahý, kéž by ti tento obrázek, kdykoli se na něj podíváš, mohl říci, jak vroucně tě miluje malířka.... 13. dubna 1789 Chedville“.

Každý předmět má svůj příběh, i tento prádelní koš je němým svědkem nakládání s metternichovským mobiliářem po druhé světové válce a naším úkolem je o tyto předměty pečovat a jejich příběh nenechat v zapomnění.