Po velkém podzimním úklidu vše důkladně zakryjeme. Jednoduchý plátěný přehoz poskytuje základní ochranu nejen proti prachu, ale také proti přímému slunečnímu svitu, který citlivé materiály (např. grafiky, papíry, textilie, povrchové úpravy nábytku) významně a nevratně poškozuje.

Inspirujeme se u našich předchůdců, protože do bílého plátna se interiér zámků a klášterů zahalil vždy, když jej majitelé na část roku opustili.

Mnohé z výsledků našeho bádání představujeme také na prohlídkové trase Zámek Metternichů.

Dne 11. srpna 1829 píše kancléř Metternich své dceři Leontýně, že je na Kynžvartu venku 6 °C a uvnitř 10 °C, a že tudíž nechal zatopit v kamnech.

Minimální teplotní úroveň (alespoň nad 2–3 °C) musíme v historickém interiéru udržovat hlavně v zimě. Na prohlídkových trasách je umístěna řada cenného mobiliáře, který je citlivý na nízké teploty a s nimi spojené výkyvy vlhkosti (např. malby či povrchové úpravy nábytku). Topení v historických kamnech po vzoru Metternichů však v expozici dnes již není možné, a to z bezpečnostních, hygienických i ekonomických důvodů.

Jednoduché a levné tepelněizolační triky rodiny Metternichů jsou pro nás však stále inspirativní. Například v roce 1906 bylo na zámku podle soupisu majetku evidováno „44 ks Fensterpölster aus Waldgras“, podobně jako v roce 1888, kdy jich bylo 14 ks. Jedná se o jednoduché izolační meziokenní polštáře. Tehdy se vycpávaly lesní travou, v našem případě je však nahrazujeme moderním dutým vláknem, které spolehlivě dotěsní stará netěsnící okna.

Dalším příkladem jsou kopie portiér zhotovené podle dochovaných metternichovských vzorů.

Portiéry jsou závěsy na dveřích vedoucích do chodeb. V minulosti se vyfutrovávaly nejčastěji vatou, cupaninou či vlněným suknem. V současnosti je nahrazujeme dutým vláknem nebo silným anorganickým vatelínem. Tyto závěsy mají za úkol izolovat netěsnící dveře a zamezit pronikání chladu ze studených chodeb.

Za okny venku je sluníčko, odpoledne klidně 15°C. V nevytápěném interiéru zámku i konventu je ale stále bídných 5-6°C. A největší chyba, kterou bychom mohli udělat je otevřít okna a „pustit teplo“ dovnitř.

Teplý vzduch zvenčí podle našeho měření obsahuje více vodní páry, má vyšší měrnou vlhkost (množství vodní páry ve vzduchu, uvádí se v jednotkách g vody/kg suchého vzduchu) než vzduch studený. Když se takový vzduch dostane do chladného interiéru a ochladí se, část vodní páry se vysráží na studených površích zdí, nábytku nebo obrazů a to je pak začátek havárie.

Přesně tohle pravidlo znali i naši předchůdci. Obslužný personál zámku by v tomhle čase určitě nezačal s jarním větráním.  Metternichové například používali stejné psychrometrické tabulky, jaké používáme v klimatologické praxi dodnes. Ty nám pomáhají například určit, zda je vhodné větrat či ne. V Metternichovských sbírkách najdeme také řadu barometrů, které pomáhaly určit počasí.

Za časů Richarda a Pauliny Metternichových, teda zhruba ve 2. pol. 19. století byl duben měsíc, kdy se v Plasích na zámku kníže stavil na pár dní na lov tetřívků. Bylo tudíž nutné interiér zámku připravit, uklidit, zbavit plátěných ochranných obalů a prachu po zimním topení v kamnech. 

V tomto období bylo možné provádět jen suchý proces čištění (např. namočená podlaha by v chladném interiéru nevyschla). Jarní úklid měl svůj systém a postupovalo se od půdy do přízemí, v místnosti od stropu k podlaze. Cenné koberce se zbavovaly prachu venku, a to opatrným vyklepáváním, barvy se někdy rozjasňovaly čajovými lístky. K boji s prachem se používaly nejrůznější štětce, štětky, prachovky, péřovky a každá na jiný druh předmětu (např. štětec s kozím chlupem na hřbety knih, vraní peří na  každodenní „víření prachu“). 

Od přelomu 19. a 20. století se začal objevovat velký pomocník – vysavač. Před zavedením elektřiny byla k obsluze nutná přítomnost dvou lidí – jeden člověk pumpoval a druhý vysával. V metternichovské domácnosti na zámku Kynžvart se jeden takový pístový ruční vysavač dochoval. 

V květnu už začíná být teplo, a proto je i nevytápěný interiér skrze stavební konstrukce dostatečně prohřátý. V minulosti to znamenalo povel k větrání, protože odpadl strach z vysrážení přebytečné vlhkosti na studených površích uměleckých děl. S tím souviselo také zahájení mokrých procesů při úklidu, neboť interiér díky větrání dobře vysychal.

V 21. století nám situaci komplikuje postupující klimatická změna a globální oteplování. To mimo jiné způsobuje, že vzduch v interiéru i exteriéru je už v květnu natolik suchý, že intenzivní větrání nepřichází v úvahu, a naopak musíme prostředí uměle zvlhčovat. S mytím oken a drhnutím podlah proto musíme počkat.

V plaském metternichovském zámku se dochoval a v nedávné době byl také restaurován významný soubor dřevěných parketových podlah z 18. a 19. století. Z chemicko-technologického průzkumu víme, že tyto parkety nebyly opatřeny žádnou povrchovou úpravou, a bez laku či vosku zůstaly i po restaurování. V rámci úklidu byla v minulosti těmto povrchům vždy věnována velká pozornost. Parkety se opakovaně nasucho zbavovaly prachu a v delších cyklech se pak drhly vodou s bylinným či mýdlovým detergentem, abrazivem a případně bělidlem či barvivem (např. pemzou, potaší, křemičitým vápencovým práškem či cihelným prachem). Stejným způsobem se o parkety staráme i my, pouze s abrazivy zacházíme opatrněji a historický povrch chráníme textilními běhouny, přesně jako to dělali Metternichové před námi.

Teplo a vlhko - ideální pro vznik plísní.

Na obrázcích jsou vykultivované spóry plísní, které detekujeme v různých částech kláštera. Tato koncentrace plísní je stále bezpečná a mimo zdravotní rizika. Plísně jsou totiž všude, musíme jen pohlídat jejich množství.

A co tedy plísním nedělá dobře? Suchý vzduch a především vzduch, který se hýbe - tedy časté větrání. V minulosti byl každodenní chod domu rozdělen mezi pravidelné otevírání oken, dveří, větracích šachet a světlíků: tu do dlouhé chodby, tu do sklepa, tu na půdu či do komína...

Z přírodních a bylinných produktů, které se používaly v minulosti, je výrazně antiseptický např. tymián, ale také šalvěj, citronová šťáva nebo ocet. Proti plísním a jiným nečistotám na kobercích se často používaly čajové lístky či včelí propolis a vosk, kterým se leštil nábytek. A pomáhalo i vykuřování, ať už šalvějovými svazky, nebo exotickými pryskyřicemi.